Vlaďka - Bechtěrevička na kole

Pošlapávání základních lidských práv dítěte v ČR,

Můj tehdy 10lety syn šel jednoho rána, 7.4. 2010, do školy a ze školy se už domů nevrátil!

První, co by každého napadlo, je, že ho přejelo auto a zemřel! On nezemřel, ale vzhledem k svému budoucímu životu až dodneška by se tomu tak dalo říci. Zemřela v něm víra ve spravedlnost, přišel během okamžiku o otce, matku, sourozence, školu, kamarády a veškeré jistoty, které dosud měl!

Co se stalo? Nic víc, než že do školy přijelo auto se sociální pracovnicí, vedoucí péče o děti Prahy 12 Andreou Michalcovou, soudní vykonavatelkou a policii, přišli do ředitelny a Jonáška odvlekli plačícího přímo z vyučování do diagnostického ústavu, neboli pasťáku, pro narušené děti.

Je to zlobivý chlapec, tak si to zaslouží? Omyl, opak je pravdou. Jonáš velmi dobře prospívá ve škole, je velmi mírné a klidné povahy. Tak proč ho odvezli do pasťáku mezi „ty zlobivé, narušené“, děti?

Příčinou byla tzv.“pomoc“ sociální pracovnice a soudkyně Veselé! Chtěli ho zachránit před rodiči, kteří se rozvádějí a jimž soudní znalec na objednávku udělal takový posudek, že by od nich pes kůrku nevzal! Tito rodiče, kteří zachránili romskou holčičku před životem v dětském domově tím, že ji adoptovali, a sami vychovali další své vlastní syny tak, že oba studují na vysoké škole! Tak tito rodiče byli shledáni jako rodiče se špatnými výchovnými vlastnostmi! Hlavně se ale dovolili rozvést!

Ale vraťme se k tomu malému, 10letému, hodnému chlapci! Protože o toho tady jde především!
Nikdo se ho nikdy nezeptal, co chce on! Byl týden po tomto únosu naprosto bez jakéhokoli kontaktu se svou rodinou! Nevěděl, proč je zavřený v pasťáku, nevěděl, co s ním bude dál, kam půjde?? Kolem něho jen cizí lidé, sebrali mu školu, kam tak rád chodil, nesměl ani odejít k babičce a k dědovi, kteří, jakmile se to dozvěděli, okamžitě jeli za p. Michalcovou a požádali ji o dlouhodobou propustku, což ona odmítla, přičemž její podřízení argumentovali, že to nejde, že to takto přikázal soud!

Nikdo se ho na nic neptal, nikoho to ani nezajímalo. Umíte si představit, co se mu honilo v hlavě? Byl jak vězeň, ale nikomu nic neudělal. Pak po týdnu dobývání se do ústavu se rodiče s chlapcem sešli při návštěvních hodinách! Chlapec plakal, chtěl pryč, ale rodiče, prarodiče byli naprosto bezmocní. Běhali z jednoho úřadu na druhý, čas ubíhal a nikdo neprojevil ani náznak snahy chlapci pomoci, aby se dostal alespoň k babičce a dědovi! Ta bezcitnost k malému dítěti?! A byly to ženy, které byly takto bezcitné!!

Jonáš napsal osobní dopis soudkyni Veselé, že chce jít k soudu, který byl za 14dní, a říci tam, co on chce a jaký je jeho názor! Výsledek byl takový, že soud odložila a že dodnes, což je téměř dva roky, se nekonal soud o rozhodnutí péče!!!

Napsal osobní dopis panu prezidentovi, ten ani neodepsal, matka nakonec oslovila tehdejšího zmocněnce pro lidská práva pana M. Kocába a ten první a jako jediný z politiků se snažil Jonáškovi pomoci alespoň tím, že obvolal kompetentní ministerstva , ale na propuštění Jonáše to nestačilo. Když se naprosto bezmocná matka obrátila na média, soudkyně Veselá prodloužila jako odpověď na tuto iniciativu Jonáškovi toto utrpení o další měsíc. Písemně to odůvodnila v odvolání, že matka si ztěžuje v médiích a celou situaci jen zhoršuje.

Nakonec se dostal z pasťáku až díky odvolání právní zástupkyně matky k odvolacímu soudu! Odvolací soud potvrdil, že nebyly zákonné důvody pro nařízení tohoto předběžného opatření a umístění Jonáška do diagnostického ústavu a následně do dětského domova v Pyšelích, kam už měl umístěnku!

Abych to zkrátila, napíši jen krátce, že já matka, která se stala synovi de facto nebezpečná, jsem bez znalosti jazyka a ze dne na den odešla do Německa a začala pracovat v rodinách jako pečovatelka o staré a nemocné lidi! Sociální pracovnice mi naprosto protizákonně sebrala dítě, ale stále sedí na svém místě a je placená i z mých daní!!
A já jsem se stala novodobým vyhnancem, jenže jaký mám statut? Nejsem politický vyhnanec, a to ani kvůli chudobě! Jsem sociální vyhnanec a přestože jsem se vždy o své děti starala, jak nejlépe jsem mohla, jsem již dva roky utečenec?!

A u syny - budete se divit - stále není soudem určena výchova. Když pominu, že by měl být normálně se mnou, je u babičky a dědy, velmi dobře prospívá, vše funguje jak má. Stále ale chudák nemá klid.
Tím, že soudkyně Veselá není schopna ani za dva roky nařídit soud a dát syna do péče prarodičů, otevírá tím dveře policii, sociálním pracovnicím, typu paní Michalcové, kteří Jonáška a moje rodiče stále obtěžují. Mamince vyhrožují, že pokud s nimi nebude spolupracovat, nemusela by ho do péče dostat! A policie spolu se státní zástupkyní již od července roku 2011 Jonáška nahánějí , že musí na další psychologické několikahodinové vyšetření , aby se jasně ukázalo, ke komu do péče má tedy jít.

Nerespektují, že má posudek od soudní znalkyně v oboru psychiatrie dětí, v němž doporučuje, aby ho již nevyšetřovali, že mu to psychicky škodí, neboť má vězeňský komplex, tiky v oku, kouše si prsty.
Nerespektují, že jim dětská lékařka píše zprávu, že před každým takovýmto vyšetřováním zvrací, má průjem. Nerespektují protesty matky, že nesouhlasí s tím, aby ho takto nadále pronásledovali.

Domnívala jsme se, že když opustím republiku a Jonáš bude u rodičů, které finančně podporuji, vše se uklidní, dostanou ho do péče! Je to skoro dva roky a nic se neuklidnilo, naopak už půl roku s Jonášem doslova utíkáme před těmi psychiatry a státní zástupkyní.

Samozřejmě, že na vině je soudce, který ani po dvou letech není schopen nařídit soudní stání a dát syna do péče rodičů, to se ještě bojíme aby jim ho vůbec do té péče dal.
Žiji v Německu, vím, že tady by toto stát nemohlo. Alespoň, co se týká naprostého pošlapávání základních lidských práv mého dnes již 12letého syna. Již dva roky žije v tomto pekle, které stále nekončí.
Můj syn a jeho příběh je jen špička ledovce. Vše začalo naší adoptovanou dcerou, která v době puberty měla problémové chování, a byla nám odebrána tou samou sociální pracovnicí a tou samou soudkyní. Když se dcera srovnala, mohla by bývala zpět domů. K otci, ke mně, k prarodičům. Ale nebylo jí to umožněno!

Naše dcera je pět let na předběžné opatření umístěna v dětském domově Pyšely! Pět let bez soudního rozhodnutí o její výchově. Pět let nemá stanovenu ústavní výchovu, je v péči rodičů, ale domů jít na dlouhodobou propustku nesměla.
Ona to vyřešila tím, že celý minulý rok jen utíkala a byla tzv. na útěku, v důsledku čehož byla policií a celým státem více a více kriminalizována!! Nikdo v její prospěch nezasáhl.
My rodiče jsme byli celé ty roky naprosto bezmocní a soudkyně Veselá si ponechala časovou lhůtu pěti let čas -  asi na zkoušku nebo nevím proč??!
Výsledek je takový, že dcera porodila v 17-ti letech, byla ji dána dlouhodobá propustka k otci, což celých pět let nešlo (??) a byla prohlášena za plnoletou právě paní soudkyní Veselou.

Bojím se, že stejný osud je připraven i pro syna, a proto jsem se rozhodla požádat o pomoc německé organizace, které se zabývají ochranou práv dětí. Dále chci požádat o azyl pro svého syna a sebe. Jsme si vědoma toho , že jsme všichni členské země Evropské Unie, a já vlastně nevím, jaký statut uprchlíka mám, nicméně tento způsob života není pro nás oba už snesitelný, zasahuje do našich životních jistot a do celé naší budoucnosti.